Mezinárodní běžecký desetiboj – nejen pro silné nátury
Mezinárodní běžecký desetiboj – nejen pro silné nátury
Sprinteři, nebo dálkoplazi? A kdo je lepší? Kdo to chce vědět, nechť si zkusí zaběhnout všechny tratě od šedesátimetrového sprintu po desítku na dráze. NOVINKA? Omyl, tato unikátní prověrka běžecké všestrannosti má již třicetiletou tradici. A pro všechny, kteří by snad měli obavy, že jej nezvládnou, máme skvělou zprávu – nejen, že se opravdu dá přežít, ale ještě se při něm pobavíte.
Letošní, jubilejní 30. ročník, se konal od 9. do 12. května v Trutnově, za účasti závodníků napříč věkovými kategoriemi ze sedmi zemí a my vám nyní přinášíme zkušenosti na vlastní kůži, názory uznávaného trenéra Honzy Kervicera a mnohonásobného účastníka Karla Bintera. Celý závod se skládá z deseti hladkých dráhových běhů, které jsou rozloženy do čtyř dnů. Každý den tři, vždy sprint, pak dlouhá a nakonec střední, vzdálenosti se postupně prodlužují a vše vrcholí závěrečnou desítkou. Atmosféra je tu naprosto úžasná: zatímco si první den každý tak trochu oťukává prostředí i soupeře, postupně a stále více poznává nové lidi, s nimiž si fandí navzájem, aniž by se kdy předtím viděli. I přes to, že se v kategoriích mezi běžci počítá každý bod, který si navzájem nedarují, je tu vidět přátelství a sounáležitost. Vedle sebe tu jsou nejmladší „náctiletí“, i veteráni, kteří už překročili osmdesátku. Přibývají ti, které si pamatujeme jmény a oni nás, na ovále to neuvěřitelně pomáhá. V závěru dlouhých tratí vám dělají kolem stadionu ti, co právě neběží, mexické vlny.
Trochu z historie
V roce 1982 se na stadionu ve Vídni dohadovali běžci, kdo podává hodnotnější výkon, zda sprinteři, mílaři nebo vytrvalci. Jelikož se neshodli na uspokojivém závěru, obrátili se na svého trenéra coby arbitra o rozsouzení. Trenér, jménem Wiliam Fisher, tenkrát navrhl řešení: „Uspořádáme běžecký víceboj, obodujeme jednotlivé disciplíny dle standardního atletického desetiboje, 100, 400 a 1500 m, ostatní doplňující disciplíny odvodíme koeficientem“. Zamyslil se, navrhoval, škrtal, až dospěl k závěru, že bude po sobě kombinovat vždy sprint, delší trať a střední distanci. Na jeden den to však byla velká porce. Ani na dva dny se to zájemcům nezamlouvalo, až se ujal 4 denní program. V rámci oddílu VŠ se pak zorganizoval běžecký desetiboj, 1. den 60, 1500, 400 m ve dvouhodinových intervalech, 2. den 100, 3000 a 800 m, 3. den 200, 5000 a 1000 m, závěrečný den 10 km. Král běžeckého oválu je pak účastník absolvující všechny tratě a s největším počtem bodů.
Po předčasné smrti otce tohoto závodu se ujal řízení a organizace přidělování pořádání jeden z dlouholetých účastníků Uwe Warmuth, kterému závod přinesl seznámení s jednou účastnicí jako svou životní partnerkou. Vždy se za organizací závodu skrývá nadšení jednoho nebo několika málo příznivců, kteří obětují značnou část svého času na uspořádání tohoto závodu s honosným názvem Mezinárodní běžecký desetiboj alias Internationaler Läuferzehnkampf. Po prvotním pravidelném střídání Vídeň - Berlín se v roce 1995 ruleta odklonila na další destinace, Bad Blankenburg, Zell am See, Kapfenberg, Halle atd., zaběhla do švýcarského Huttwilu, do francouského Albi, do Čech do Nové Paky a letos do Trutnova, vypočítává Karel Binter, mnohonásobný úřastník závodu, který se o pořádání Běžeckého desetiboje právě v Česku hodně zasadil. Místo konání příštího desetiboje ještě není známo, ve hře je německé město Zittau (1.- 4.5.2014), nebo rakouský Kapfenberg (29.5.- 1.6.2014).
Pravidla desetiboje
Běžecký desetiboj je bodován podobně jako jiné víceboje, přičemž o celkovém vítězi rozhoduje součet po všech disciplínách. Původní „olympijské“ bodování bylo později upraveno pro potřebu sportovců, jimž přibývající léta ubrala na rychlosti. Řada z nich se účastňuje pravidelně, ti „služebně nejstarší“ mají v nohách i přes dvacet ročníků. Letošními nejstaršími účastníky byl 86 letý Jiří Soukup a Brigitta Linzbichler (66), nejmladším závodníkem byl Tom Hecke (12) z Postupimi. Nejvíce závodníků, včetně mladých, bylo z Německa, kde má největší tradici. Naši sousedé si na něj ani nemusejí brát volno – závod jim obvykle vychází na církevní svátky šest týdnů po Velikonocích. Horní ani dolní věková hranice není stanovena, soutěží tu junioři, kategorie 20-34 let, a dále po pětiletých věkových kategoriích i v celkovém pořadí. Za každou úspěšně zakončenou disciplínu, která se nevejde do tabulek (zejména u nejstarších závodníků), získává závodník jeden bod. Atletická pravidla jsou tu o něco mírnější, například nejstarší závodníci nemají povinnost startovat na sprintech z bloků, opozdilec mohl startovat v jiném běhu a také ulitý start nemusí znamenat totální konec.
První den je nasazen do rozběhů podle výkonů uvedených v přihlášce, na další dny pak podle dosažených výsledků z prvního dne. Sympatické je, že vyjma sprintů startují pohromadě muži i ženy, nejmladší s nejstaršími. Velké uznání zaslouží trutnovští pořadatelé. Startovní listiny i s časy předpokládaného startu se spolu s aktuálními výsledky objevovaly na tabuli velmi brzy po doběhu posledních běžců z předchozí disciplíny. Zajímavá byla i predikce výkonu na dalších tratích. Tedy například, podle dosažené šedesátky za 9,22 mi byla spočítána stovka za 14,94. Když jsem byla v cíli za 14,79, byla z toho předpokládaná dvoustovka asi za 30,7. Tam už jsem trochu zaostala – při výběhu ze zatáčky mně lehce ďoblo ve svalu, a tak jsem doběhla za 31,2. A takhle to bylo na dlouhých i středních tratích, máte alespoň přehled, na kolik můžete jít, pokud jste danou trať v životě neběželi.
Neodrovnám se?
Častými obavami mnohých běžců a běžkyň je především náročnost celého závodu a kombinace disciplín. Vyznavači delších tratí mají obavy ze sprintů – bojí se zranění a také vědí, že na ně nemají potřebnou rychlost. Sprinteři zase obecně nemají v oblibě delší tratě a obávají se, že by na nich svou rychlost ztratili. Obavou téměř všech výkonnostních běžců navíc je, aby se nezavařili hned v začátku sezóny. Nabízí se tu logicky otázka, zda by nebylo lepší, kdyby se konal spíše po sezóně. Ale ukazuje se po všech stránkách, že ne. Pokud tedy před sebou nemáte zrovna olympiádu, tak to vůbec nevadí. To potvrzuje i trenér Jan Kervicer: „Běžecký desetiboj je ideální soutěží pro start do sezóny pro skupinu výkonnostních běžců a to zejména se specializací na střední tratě, případně i na vytrvalostní disciplíny, méně vhodný je pro vyložené sprintery, ale to je spíše otázka psychiky zvládnutí dlouhých tratí i ve volném tempu. Velmi vhodný je jak pro starší běžce, kteří jsou již za zenitem své výkonnosti a chtějí se běháním především bavit, tak i pro mladé do 20 ti let, kteří zde naopak získají motivaci pro další růst výkonnosti. Desetiboj má i svůj tréninkový efekt, donutí vás ke kvalitní přípravě nejen na vaší specializaci. Z výše uvedeného vyplývá, že úvod sezóny je pro desetiboj nejvhodnější termín.“ Na otázku, zda by si jej také rád zkusil, kdyby měl dříve tu možnost, odpovídá Honza jednoznačně kladně.
Do cíle se ctí a ve zdraví
Taktika, optimální rozložení sil, výživa a pitný režim mezi výkony, regenerace – to je stručný, leč fungující návod na zvládnutí náročného výkonu, který mi tak trochu připomíná dvoufáz na soustředění. Osobně jsem si nechala preventivně ztejpovat nohy pro urychlení regenerace a prevenci zranění, zásobila se kvalitními nápoji a sportovními tyčinkami a kolostrem, v mrazáku si nechala zmrznout petku s vodou. Tréninkový efekt desetiboje potvrzuje opět trenér Honza Kervicer: „Desetiboj by nikomu neměl nijak uškodit, pro specializaci na střední tratě je to vyloženě ideální trénink, vytrvalcům rozhodně start na kratších tratích nijak neuškodí, spíše naopak - a pokud sprinter absolvuje v rozumném tempu vytrvalostní tratě, nemělo by to mít vliv na jeho výkonnost. Správné rozložení sil v průběhu čtyřdenní soutěže je velmi důležité. Krátké tratě je vhodné absolvovat pocitově téměř naplno, i když pokud možno uvolněně, u středních a dlouhých tratí je vhodné správně rozložit tempo a hlavně nepřepalovat začátky závodů. Rovnoměrné nebo stupňované tempo vede k menší únavě po závodě. Důležitá je i regenerace mezi disciplínami. Využití masáží, studené vody a kompenzačních cvičení pomůže k lepšímu absolvování celé soutěže a také i k rychlejší následné regeneraci, která by měla být maximálně 3-7 dní“. Únavě se nevyhnete, ani psychické. Já jsem například v pondělí poté úplně zapomněla vyzvednout Matýska ze školky…
Dráhou nepolíbeni?
Desetiboj můžete zkusit, i když jste byli na dráze naposledy na střední škole. Možná nebudete patřit k nejrychlejším, ale o to tu tolik nejde. Důležité je nebát se zkusit něco nového. S tím, že tu závodí i starší lidé, kteří zase už nejsou tak rychlí, se určitě neztratíte, užijete si to také a možná budete příjemně překvapeni. Tak například Steffi a Henriett Franke, matka s dcerou: z této dvojice z Chemnitzu dokonce matka vycházela lépe než její dospělá dcera, pro niž první start představoval dobrou motivaci pro pozitivní změnu dosavadního životního stylu. K vidění tu byly i další rodiny, například Podjuklovi z Hranice na Moravě a pak také rakušanka Sonja Wirgler, vítězka kategorie W35, tu s sebou měla dvě dcery a manžela, který také závodil. Mladší dceru tu vozili střídavě v kočárku. Jen houšť!!!
Desetiboj na vlastní kůži
Neexistuje snad jediná závodní disciplína na dráze, kterou bych neběžela. Vzhledem ke své sprinterské anamnéze bych snad nemusela být ani na krátkých příliš pozadu. Desetiboj pro mne byl od začátku velkou výzvou, prakticky od doby, kdy o něm vím.
Měla jsem s sebou celou rodinu, děti i manžela. Zejména půlroční Dalibor, stále ještě kojenec na plný úvazek, by beze mne nevydržel - (mimochodem už leze, a tak je co hlídat), ty starší děti se zase naučily výborně fandit a tak jsem věděla, že mi tu mohou hodně pomoci. Matěj mi dokonce fandil i do mikrofonu, který mu k tomu účelu hlasatel na stadionu půjčil. Jeho „Ma-mí! Ma-mí!“ pak převzala řada dalších běžců, kteří zrovna neběželi a fandili kolem. Hodně mi pomohl i manžel Petr, pohlídal děti, vzal je na nedaleké Safari, na desítce mi pak hlásil mezičasy a podával vodu. Ve volném čase si tu zaběhal i na dráze. A velkou podporou byl kouč Honza s Miladou a početná skupina z Kerteamu. Navzájem s ostatními jejich svěřenci jsme se táhli.
Od narození Daliborka jsem sice vyběhla prakticky hned (jak jinak :-)), ale dlouho jsem se nemohla dostat do potřebné formy, všechny časy byly pomalejší, na desítce se trápím kolem 45, rychlost jsem dlouho nemohla trénovat, zima byla dlouhá a vše mezi tím podle toho taky vypadalo. Až poslední tréninky ukázaly, že maximální rychlost už by na současné možnosti byla, ale tak na pár desítek metrů… První šedesátka za 9, 22, to by odpovídalo. Vážně jsem si napsala do přihlášky na patnáctku 5:10? V hale jsem to upajdala za 5:45 - to mi ti chrti utečou! Bylo to 5:23 a uteklo mi jich v tom rozběhu jen pár. Čtvrtka bývala mou parádní disciplínou, s někdejším osobákem 58,6. Teď budu ráda za cokoli pod 75. Bylo to nakonec za 69,42. Spokojenost. 629 bodů ale byl z celého desetiboje můj nejslabší výkon, mám tedy co zlepšovat. První den ještě nebolí, připomíná mi to start na lize, kde také obvykle nejdu jen jednu disciplínu. Stovka mi vyšla asi nejlépe – 14,79. Před trojkou už ale cítím kumulaci únavy. Nedávno jsem poprvé nedala na testovací 12minutovce tři kilometry, achjo. Teď to tedy rozhodně dááám! Bylo z toho 11:51, ale s podobným pocitem, jako jindy o půl minuty rychleji. Osmistovka. Beru cokoli pod 2:40. Stylem Borzakovského (zezadu nestíhám doběhnout jen vítězku rozběhu) jsem v cíli za 2:38,7. Na další den se citelně ochladilo, začíná se dvoustovkou a nervosvalová koordinace bere za své. Děti mně taky nenechají moc vyspat, jedině poctivé rozcvičení a žádná křeč, jestli si nechci něco udělat. Přes všechnu snahu se úplně neubráním. 31,2 a končím v péči maséra. Na pětku si připadám jak před popravou, ale takových je nás tu víc. Cíl je pod 21. Je to 20,51. Jindy taky uvažuji v jiných časech… Před kilákem se zajdu zmastit ještě jednou. Predikce 3:27, to je teď asi utopie. Příjemným překvápkem je 3:28,7. Na desítku už všichni pletou nohama, ale jde se mi paradoxně lépe, než předtím pětka a trojka. Na 700 bodů by stačilo okolo 43:40. Daří se o malinko lépe, 43:26. Na všech tratích se mi dařilo poměrně rovnoměrné, lehce stupňované tempo, tak je to nyní asi nejlépe, co je možné, rozptyl mezi získanými body mezi nejlepší a nejhorší disciplínou je něco přes 80 bodů, tedy ideální na běžeckého obojživelníka, celkem 6688 bodů. Už teď se těším na další ročník a sedmitisícovka nechť se třese :-)
Hlasy z desetiboje:
Karel Binter, 20 startů: Poprvé jsem se zúčastnil 10 ročníku. Hned při mém prvním startu mne závod zaujal pro svoji pestrost, náročnost, atmosféru komorního prostředí. Díky organizaci závodu a nasazování běžců podle dosažených se souboje na jednotlivých tratích stávají vyrovnanější, zajímavější a motivovanější. Přeji si, aby tento zajímavý závod nezanikl a měl stále dost příznivců i v dnešní nelehké době, protože vytváří nádherný mezinárodní kolektiv milovníků běhání, přináší příležitost k dosažení výborných výsledků a nezapomenutelné vzpomínky.
Miloslava Keprtová, první start: Nejhorší pro mne byly ty krátké tratě a to 100m, 200m, a 60 m, pro mne hrůza. Ale pak po masáži to bylo super a půjdu do toho znova. Opravdu to nemá chybu. Jen to počasí mělo být lepší.
Petr Jindra, 6 startů: Určitě bych zdůraznil velmi dobrou organizaci letošního ročníku, přátelskou atmosféru na jednotlivých ročnících, a sounáležitost zúčastněných závodníků, kteří si vzájemně fandí a podporují. Možnost poznat nová místa. Po závodní stránce je to jistě výzva k vyzkoušení si i tratí, které bych určitě při jiné příležitosti neběžel. Pro mne je vždy nejtěžší začátek třetího dne, kdy se běží 200m. Rozhýbat ztuhlé tělo jde hodně těžce. Kdo kouzlu běžeckého desetiboje propadne, znovu a znovu se vrací. Letos jsem sice nedokončil pro obnovené nedoléčené drobné zranění, ale mám ve svém věku o to větší motivaci se připravit na příští ročník.
Vanda Březinová-Kadeřábková (longrun.cz), 13.05.2013
